Jen jedno slovo...

Průsvitná duše moje,
je plná ticha,
je plná nepokoje...
Vítr ji zavál
sněhem studeným,
já jako socha z ledu jsem,
stačí jen slůvko,
které však nepovím,
do nohou zebe mne zem...
Stačí jen slovo
a popraská chladný led,
jen jedno slovo,
sladké jak med..
Já ho však nepovím,
chci zůstat stínem,
chci zůstat dechem ledovým..
Mé první jméno
má být žena,
já jsem však vítr
a ten...
ten duši nemá...

Chtěl jsi...

Chtěl jsi mi z vlasů mých
copánky plést,
v záplavě zlata
cestou k vodopádům,
na rukách rákosím
přitisklou k tělu,
domů mě nést,
psát vzkazy milostné
prstem mým zádům,
po hedvábné kůži
drsnou dlaní,
prstem po mé
snědé kůži,
když čekals
na mé pousmání,
jako motýl
na kapku rosy
v bílé růži...
Chtěl jsi mi vysypat po těle
cestičku z písku,
hluboké řečiště
dravého proudu,
být hvězdám noci temné
stále nablízku,
rozdrolit mezi prsty
země hroudu..
Chtěl jsi mi uzly vázat
na pramenech vlasů,
ve stříbrném větru,
cestou k poušti,
ubírat vteřiny
na vahách času,
noc,
ta nikdy neodpouští...

Od tebe pro mě?...
Já děkuji...

Děkuji slunci za svítání,
děkuji tobě, že tady jsi.
Děkuji ti za splněná přání,
děkuji tobě za krásné dny.

Děkuji luně za červánky,
které kreslí v oblacích.
Děkuji za tajemné dálky,
ze kterých sny se navrací.

Děkuji větru za vánek,
který tebe ke mně přinesl.
Děkuji tobě za spánek,
který můj život povznesl.


Děkuji za básničku a nejen za ní, děkuji za všechno, co pro mě děláš a není toho málo...

Chci zase věřit…

Chci zase věřit,

tak proč to nejde?

Proč je tak těžké

hodit všechno za hlavu..

Chci se zase smát

jen prostě se smát..

Aniž by osten bolesti

projel mnou jak nůž..

Tak trochu hrdosti..

Jak zapomenout na vše

jak zapomenout už..

Chci věřit slovům,

chci věřit tobě,

chci věřit slibům

chci věřit sobě…

Chci věřit,

že všechno může jinak být,

chci věřit,

že stačí si to přát

že stačí prostě chtít…

Chci věřit slunci,

že každý den vyjde,

chci věřit noci,

že zase přijde,

chci věřit větru,

že umí odnést bolest světa,

chci věřit dešti,

že tahle věta

pod jeho kapkami prostě zmizí,

a že konečně ta pravá víra,

nebude mi cizí…

Jsi?

Tak jsi?

Jsi tu?

Jsi sen?

Je noc?

Je den?

Tak jsi?

Nebo se mi jen zdáš?

Jsi můj?

Znám tě a ty mne znáš?

Jsi moje láska?

Jsi můj sen?

Jsi tady?

A budeš každý den?

Můžeš to slíbit?

Chci tě mít napořád.

Jsi tu? Neodcházej.

Pojď mi hřát.

Je tu slyšet..

Už je tu zase slyšet

ten tichý smích…

Tak kde je slunce?

Pořád ještě padá sníh?

A pořád tak zebe,

když vločky se tiše sypou..

Mne nebo tebe?

Probuď tu sílu zlatého paprsku,

podívej do modrého nebe..

Jsou dny, kdy věřím na lásku..

Tak kde je ta rozkvetlá louka?

jen pár sněženek tu samotných

ze sněhu kouká

do slunce, co neví,

jestli už je čas…

A zbytek květin ještě spí..

Tak je probuď,

tak jako nás,

to snad se ještě smí…

Oči

Ulpěla vločka na řasách tvých,
krajková vločka z nebe.
Na řasách, které skrývají
tvé oči a v nich pláč a smích.
Ty poznáváš mne, já Tebe.
Ulpěla vločka na řasách tvých,
na řasách, které skrývají
tvé oči...
Dvě jezera s duhou,
v nich pláč a smích.
Dvě třpytivé hvězdy
skryté v rákosí.
Oči tvé pláčou,
smutek však nenosí.
Mění barvu svou
noc co noc,
když bloudí noční tmou
a stávají se částí noci pouhou,
zmítané vášní a touhou.
Ulpěla vločka na řasách tvých,
na řasách, které skrývají
tvé oči...
Dvě studně,
kde smáčím svoje rty,
dvě studně naplněné touhou,
v tvých očích splývám, já jsem ty..
jsem už jen myšlenkou pouhou..
Tvé oči,
dva smaragdy odrážející slunce zář,
tak jasnou,
že musím odvracet svou tvář
a hledat stín..
Tak smím se tě dotknout?
Tak smím?

Schoulit se a spát...

Chci se umět schoulit a spát,

jako kopretina zavře svůj květ,

chci ticho, nechci brečet,

teď nechci se ani smát,

ať zastaví se svět..

Přestane se točit

a světla zhasnou do noci,

nechci být sama, nechci být vzhůru,

nechci snad ani pomoci.

Pomalu zavřít ten květ,

lístek po lístku a spát

a zbytečný motýlí let

ke kapce nektaru tu končí,

už nechci si na nic hrát,

chci umět zavřít oči a prostě spát..

A pak teprve po tom všem,

vzbudit se do ticha

a pak nocí, tmou, světlem, dnem

stát se tím,

čím chci jen já.

Chci být poslední...

Nejsem první,

kdo drží tě za ruku

a líbat smí…

nejsem první,

chci být však poslední

Někdy se sny

jak domek z karet bortí,

možná, abych je pak mohla posbírat

a stavět líp a výš..

Výš a potýkat se se závratí,

se strachem,

že by zase mohlo všechno spadnout…

To už se nikdy nevrátí..

Na chvíli dát si hlavu do dlaní,

jen chvilinku zavřít oči a snít..

Čekám tu, čekám,

ať už se rozední

Nejsem první,

chci být však tvoje poslední…

Já a ty

Jsi tráva,
já mokrá rosa na ní,
jsi noc,
já sladké snění,
jsem letní večer,
ty jsi bouře,
jsem suchá step,
ty oheň plný kouře...
Jsi slunce,
já duha, co ke hrám svádí,
jsem dítě,
ty mé věčné mládí..
Jsem slovo,
ty prostá věta,
já jsem ty,
jsme částí světa...
Jsem skrýš tvá,
tvořená z drobných dlaní,
jsi sníh,
já jarní tání...
Jsem vráskou na tvé tváři,
ty stránkou v ohmataném snáři...
Jsi muž,
já jsem žena,
jsi dům,
já domu tvého hlavní stěna..
Jsi koberec z květů,
já na něm rosa,
jsi jezerní proud,
já noha v něm bosá...
Jsem rudá růže,
ty mlsná včela,
já jsem dnes
a ty jsi včera...

Usíná...

Vzpomínka na lásku
pomalu usíná,
jen převržená sklenka,
prázdná.. bez vína...
.. dává ti tušit,
krásu dnů minulých,
ani sis nevšiml,
že v noci začal padat s níh...
... a stopy mých kroků
zanesl vločkami,
ve snech, co přichází
a hlavně na zemi...

Navždy...

Svítá...

Svítá
a slunce splétá
cestu k nebi z paprsků svých zlatých...
Líbám
a tiše prosím
těla, srdce i duše svatých...
Vstává,
slunce vstává
a přitom padá k zemi rosa...
Pláču
a tančím
v provazech deště nahá a bosa...
Prší
a dešťové kapky se v zlatavých proudech
se zemí snoubí...
Zraju
jako hrozny vín
v révovém loubí...
Rostu
a bílé kopretiny
vadnou mi v dlaních...
Prosím
a měňavá duha k jezeru se
tiše sklání...

S náručí
plnou kopretin,
cestou z louky
pod lesem,
kde žije slunce,
chybí stín,
já tančím bosa
a sama jsem...

S květinami
povadlými v dlani,
po cestě,
kde se stromy klaní
koberci z květin
a motýlímu tanci..
Kde jsem já?
Už nemám šanci...

S náručí
plnou kopretin,
s hlavičkami květů
bílých jako sníh,
klopýtám bosa,
hledám stín
a skrývám tvář
do dlaní svých...

Jsi celý hedvábný,
jsi jako slunečnice,
padá déšť, pár kapek,
možná však statisíce..
skrápí tvé vlasy,
tvou drsnou tvář...
Jsi zrnko písku,
jsi celá má pláž...

Jen tak...

Jsem jen tvá
a ty jsi můj...
"Tak pojď si hrát.."
"Ne, počkej, stůj!"
Nevím, co vlastně znamená,
ta krátká věta:
"Jsi jen má...
... do konce světa.."
Tak podej mi ruku tvou,
vezmi mne do dlaní...
"Pojď, všichni jdou..."
"No tak stůj, co polibek před spaním?"

Ty a já

Jsi modrá řeka,
já na řece prám,
jsi můj úkryt,
já tvůj chrám...
Jsem křehká váza,
ty sladká růže,
jsi hedvábná
beránčí kůže,
do které schovávám
svou tvář...
Jsi zimní slunce,
já polární zář...
Jsi modré nebe,
já drobný sníh,
jsi klidné moře,
já otazník...
Jsi louka
plná kopretin,
já poušť,
kde není stín...
Jsi bělostný květ,
jsi sedmikráska,
jsi to,
čemu se říká láska...

Pro tátu...

Drsná dlaň,
v ní malá hebká ruka..
"Tak jdeme, vstaň."
I když chtěl jsi možná kluka,
tu malou máš rád,
i s panenkou pevně v náručí,
s vláčky si možná nechce hrát,
ale ryby se chytat naučí...

Hluboké oči a dlouhé řasy,
hladí si kapra dole u řeky,
rozcuchané jemné vlasy,
malou rukou něžné doteky
šimrají na tvojí neholené tváři..
V ruce půl svačiny,
v očích jí radost září,
u batohu natrhané květiny.
Prý jen a jen pro tebe...
Vstáváš...
"Pojď, už půjdeme domů."
Podívej na nebe
a v dálce zvuk hromů,
co donutí tě utíkat
rukou v ruce, se strachem
a přitom se ještě smát...

Zrcadlo

Pověz mi zrcadlo,
kdo vlastně jsem...
V ploše tvé lesklé
jen odraz siluety,
zasvítí slunce a zmizím jak sen,
ve spojení s tebou
tvořím dva světy...
V umělém světle lamp
jsem jen stín...
V hladině jezerní nestálá tvář,
jen odlesk očí, dlaní,
tělo a klín..
Pověz mi zrcadlo, přece mne znáš...
Před tebou přece nic netajím
a přece mne odrážíš
tak nejasně jasnou...
Mluv, vždyť sebe znát snad smím,
snad až lampy na ulicích zhasnou...
A zmizí stíny stromů temné,
pak dotknu se
hladké plochy tvé,
shrnu si vlasy z čela jemné
a zeptám se snad už po sté..
"Pověz mi zrcadlo, kdo vlastně jsem.."

Nikolce...

Jsi moje slunce,
co svítí,
i když je noc...
Nemusíš dělat nic,
jen se tulit a smát
a přitom, dáváš mi tak moc...
Jsi moje slunce,
co umí krásně hřát,
i když chce se mi někdy plakat,
mám Tebe
a musím smát...

Jsi moje slunce,
jsi můj den,
jsi moje noc,
jsi můj sen...
Jsi moje všechno,
až bere mi to dech,
jsi moje láska,
tak to bude,
tak to nech...

Ty jsi ten člověk, ten malý človíček, kterého miluji od první chvíle, od prvního okamžiku, kdy Ty spatřila jsi svět a já Tebe.. vlastně už dávno předtím, od toho okamžiku, kdy jsem si začala hladit bříško a představovat si jaká budeš... od toho okamžiku, kdy jsem začala cítit první pohyby, kdy jsi mi začala kopat.. Miluji tě 3 roky a vlastně ještě 9 měsíců k tomu, miluji tě celý tvůj život a budu tě milovat dál.. Ať se kdy stane cokoliv, tahle láska nejde zničit.. nikdy ničím..

Lásko, tiše se stmívá...

Lásko, tiše se stmívá

a mně se stýská,

lásko, tiše se stmívá a já

pořád něco řeším…

Vím, noc to zná,

nespaní a tiché vzdechy,

mám plnou hlavu tebe,

mám plnou hlavu všeho

a na to hřeším..

Lásko, tiše se stmívá,

padají vločky z nebe,

chci tě mít tady,

chci tady mít tmu a tebe…

Lásko, tiše se stmívá,

slunce už zmizelo dávno,

soumrak, šero, stín…

Něco se mi bude zdát,

ale co… co já vím..

Pravda sen,

noc a den..

Co je pravda a co lež,

co se mi v noci zdálo,

co říkáš, co si myslíš,

jsou to jen úlomky než…

Chci smazat minulost,

zhasnout a nechat si zdát

zahradu plnou snů,

život plný dnů,

kdy dá se jen smát..

Lásko, tiše se stmívá,

chci zhasnout a jít spát,

zapomenout a vzbudit se znovu..

Chci tady mít tmu a tebe,

pořád padá sníh..

a pořád tak zebe..

Slunce se ukrývá...

Slunce se ukrývá
za kopečky červánků,
schované obláčky,
vykouklo ze zámku,
kde plete si z paprsků
kouzelnou pomlázku
na květiny radosti
a taky na lásku...

Schované za duhou
v obláčcích toulavých
plete si pomlázku
z paprsků zlatých svých
na stromy v rozkvětu,
na lesy v krajině,
na svět se usmívá,
lehounce.. nevinně...

Posílám...

Posílám po větru,
slůvka, co zabolí,
v kornoutcích lístečků
načichlé od smoly...

Posílám po vodě,
slůvka, co pohladí,
v lodičkách leknínů,
řekou, jež nestudí...

Posílám po slunci,
slůvka, co napoví,
ve zlatě paprsků,
zážitek vesnový...

Bílou zemí...

Bílou zemí
bílé vločky
pod bílým nebem
a stopy kočky
v peřině bílé
bloudí...

Bílou loukou
po bílé cestě
se bílé vločky
po cizím městě
v krajině bílé
choulí...

Kdo bílou zimou
kde bílé květy
v sněhu hynou
v bílém dešti
v bílém stínu
podá bílou kopretinu?

Sen

Jsi jako sen, co se mi v noci zdá

a přitom nekončí s ranním svítáním…

Chce se mi plakat i se smát

mezi tvými doteky a mezi líbáním…

Jsi jako sen, co se mi v noci zdá

a nemizí s prvním zlatým paprskem,

dnes slunce nevyjde, chce se mi lhát..

Bude noc a ty budeš navždy mým něžným snem…

A jestli je to všechno

opravdu jen krásný sen,

hlavně mne prosím,

nebuďte jen…

Sním...

Sním

o peřině z modrého hedvábí...
Sním o lásce.
o touze, co lásku ke mně přivábí..
Sním o čase.
o chvílích, kdy zní tichem tvůj šťastný smích..
Sním o spáse.

Sním

o peřině střižené z blankytného nebe...
Sním o slunci.
o blízkosti andělů, o blízkosti Tebe..
Sním o tanci.
o polštářcích nařasených z bílých obláčků..
Sním o létě.
o dotecích Tvých a oslovení "Miláčku"..
Sním o světě.

Sním

o peřině naplněné
bílými peříčky labutí,
o polštářcích
vyšívaných svitech měsíčním,
o prvních polibcích,
a prvních srdce pohnutích,
o zámku kouzelném,
kde budeš jenom mým...

Sním

o peřině hedvábné,
co polaská moji kůži,
o zlatém měsíci,
co lásku ve mně tuší,
o polštářcích
provoněných vůní z květů růží,
o svících,
co hoří v našich duších...

Křišťálova váza,
v níž odkvétají bílé konvalinky...
Sešit plný slov
a v něm předtištěné bílé linky,
leží tu pod okvětními
lístky opadaných květů...
Na slova lásky,
stačilo napsat jednu větu,
Hlavně teď nerozmaž
ta slova plná krásy,
setři kapky na deskách,
na tváři šimrají tě vlasy..
Vzpomeň si na toho,
kdo ti je psal,
tenkrát s láskou a nadějí,
všechno ti dal..

Křišťálová váza,
v ní bílé kopretiny,
papír zněsvěcený slovy,
přiznání plné viny,
leží tu pod vrstvou
jemného prachu,
setři ta slova..
Jde zbavit se strachu?

Zůstaň

Zůstaň se mnou a zůstaň ve mně,
až dopadnou první hroudy země
na dřevo, kde otisknut kříž,
na okně, kde iluze ztracené, mříž..
Poslední polibek na čelo bez vrásek,
když spousty nezodpovězených otázek
bloudí ti hlavou,
dnem jasným, nocí tmavou.
Buď se mnou a zůstaň sebou,
chci být sama a chci být s tebou.
Když pláču já, pláče i nebe,
pod zemí těžkou slunce jen zebe.
Déšť smáčí ti vlasy a tvář,
jen ty mne máš a znáš.
Jen ty jsi byl mou touhou,
zlomkem všeho, nocí dlouhou,
kdy tma zastřela pravou tvář dne
a teď schovaná uvnitř tebe i tme,
objímá se s prázdnotou
a smrt skví se nahotou...

Jedno přání...
Tuhle básničku jsem nenapsala já, ale vlastně jako kdyby ano...
Děkuji za ní.


Přání

Chci být tím čím jsem byl,
chci mít zpět pro co jsem žil.
Chci se vrátit do dětských dnů,
zas věřit bájím, zas věřit snům.
Chci vidět bílou paní stát,
těch čertů zas strašně se bát.
Chci zas věřit na kouzla,
mít zpět lásku co mi vyklouzla.
Chci zas Vánoce mít rád
a ne se jich jak kdysi čertů bát.
Chci být tím čím mám být
a zas normálně životem jít.

Možná už spí…

Polštář od mých slzí slaný

možná už spí..

Možná je z toho unavený,

skrápěný po tolik dní…

Bolest, co v srdci jsem cítila,

možná už spí…

Hvězda, co na cestu mi vždycky svítila

o něčem jiném už sní…

Popraskané rty, co mlčí,

možná už spí…

Možná už nemám mlhu vlčí

co viděla jsem po tolik dní..

Vločky co na zem ani nedopadnou

a ihned roztávají,

možná už spí..

Najednou mi bloudí hlavou,

proč všechno to a po tolik dní..

Pro Tebe

Je polibek, který nikam nemíří,
jsou slova, která nic neříkají.
Je láska, která se s prohrou nesmiří
a bez náhody se dva nesetkají.
Je osud , který snad noty píše,
však sólo života hrajeme pouze MY.
Jsou nástroje, které hraji stále tiše,
říká se jim láska, ten Boží dar vyslán na zemi.

Pro Tebe a pro to, co se nám přihodilo..
nepsala jsem, ale rozumím.. a děkuji

Mléčná dráha

Mléčná dráha
je tou cestou do nebe,
celá bílá,
ale tebe nezebe...
Cestou na jednu
z tvých vysněnýc hvězd,
je jednou
z tvých nejsnazších cest.
Tak otevři okna
do černé noci..
"Vidíš ji?"
... Máš osud v moci...
Na sametovém nebi
Mléčná dráha..
"Tak dotkni se,
nebo se zdráháš?"
Okolo jako spousta střepů,
rozsypáno je tisíc hvězd..
"Můžeš si vybrat,
ale jen jednu, ze všech těch cest.."

Bílou zemí

Bílou zemí
bílé vločky
pod bílým nebem
a stopy kočky v peřině bílé
bloudí...

Bílou loukou
v nílé cestě
se bílé vločky
po cizím městě
v krajině bílé
choulí...

Kdo bílou zimou,
kde bílé květy,
v sněhu hynou,
v bílém dešti,
v bílém stínu,
podá bílou kopretinu?

Jsem...

Jsem jen odlesk tváře
ve střípcích zlatých zrcadel,
kapka vody
třpytící se na tváři,
jemný dotek
drobných motýlích tykadel,
řádek štěstí
vytištěný na bílé stránce ve snáři...
Bílá mlha
protkávaná zlatou pavučinou,
lehké pírko
z hebkých křídel labutí,
vlhký písek
snoubící se s mořskou pěnou,
na zmrzlé zemi
napadaný bílý sníh...
V koutku oka
horká slza slaná,
zlatý poprašek
na paprscích slunečních,
socha v bílém,
s tebou a sama,
v očích modrých
tvůj tichý smích...
Jemný dotek
tvých horkých dlaní,
ve vlasech dlouhých
mokré vločky,
slunce,
co nad mořem se k ránu sklání,
hebkost
elektrizující modré kočky..
Osmá tečka
na krovkách malých berušek,
růžové červánky
a bílá mlha nevinná,
stříbrná blanka
na křídlech drobných světlušek,
stá vločka bílá
a padá lavina...

Dotkni se jen lehounce

Dotkni se jen lehounce,
jen špičkami prstů
odrazu svého v hladině jezerní...
Dotkni se jen lehounce
a tvá tvář se rozlétne
jak motýli nevěrní...
Dotkni se jen lehounce
a tvou tvář,
jak kousky skládanky
rozfouká vítr do všech moří..
Nedávej si hádanky,
tvá tvář při dotyku se boří..
Dotkni se jen lehounce,
odrazu svého v hladině,
dotkni se jen špičkami prstů
a vítr vodu zčeří,
tvou tvář rozfouká nevinně,
jako když v létě sněží...

V dlaních

Schoulila noc se mi v dlani,
...přišel den...
Odešlo tiše spaní,
...skončil sen...

Dýchám na zkřehlé prsty,
rozehřívám dlaň
a vločky tiché, bílé, spící,
sypou se na mně
ze všech stran...

Schoulila noc se mi v dlani
a změnilo barvu nebe,
rozehřívám ruce,
dlaň,
kde sníh zebe...

Schoulila noc se
do skrýše mých dlaní
a přestal padat sníh...
Jen vítr
se stisknu brání..
V dlaních
kouzelných...

Možná...

Možná máš oči
jako studánku,
světlounce modré
nebo oříškově hnědé...
Možná jsi ze snů,
možná jsi ze zámku,
ze zlata a křišťálu,
možná jsi z nebe,
z blankytu plného červánků...

Jen jednou...

Jen jedno smět spatřit
modrou oázu v poušti,
na chvíli ucítit
chladný déšť na tváři..
Proč vlastně zrada
nikdy se neodpouští?
Tak přečti si poslední
řádky ve snáři..
Jen jednou se přitiskni
k mé rozpálené kůži,
líbej mou tvář
a postav chrám z nadějí..
Naposled přivoň si
k rozkvetlé růži
a řekni, proč vlastně
děti lhát nesmějí?
Tak líbej mé rty
a hlaď mou duši..
Přivři oči
a přivolej sny..
"Psst.."
i smích nás teď ruší..
spočítej noci a spočítej dny..

a zrada se nikdy neodpouští...

Naposled předloni

Ve vlasech lístky
z mladých jabloní,
na klíčích rolničky,
co dávno nezvoní,
ve váze růže,
suchá... vůbec nevoní,
tvůj úsměv,
naposled předloni..?

Útržky tvého obrazu
ve vzpomínkách mých,
bylo to tenkrát...
zrovna začal padat sníh,
naposled předloni,
tvůj hlas a smích..
teplo a něha
z rukou tvých..