Jsou dny,

kdy svítí slunce,

i když proudy vody

z nebe padají..

Jsou dny,

kdy barevná duha

zdá se šedivá

a sny se nezdají..

Jsou dny,

kdy kapky mrznou

a mění se ve vločky,

když vzduchem padají..

Jsou dny,

kdy sama jsem

a ty jsi taky sám

dva z lásky stále se hledají..

 ...

Zůstaň tu,

když prší

a potoky kapek

po skle tu stékají..

Zůstaň,

i když slunce vysuší

plochy střech

a slzy se schovají…

Ani strom

co drží ho kořeny v zemi,

nemá tolik sil,

aby z lásky nepadl

a květy potřebují vodu,

ne slzy

a vůbec ne celý Nil…

Co vím...

Udělat krok

Dopředu

Zpátky

Vrátit rok

Neklidu

Lásky

Bolí

Rozhodnout

Změnit

Sama nemůžu

Nechci

Uklouznu

Po skalách

Po výškách

Nekoukat dolů

Neumím

Sama, spolu

S tebou

Co vím…

I andělé lžou..

Jsou andělé

co lžou,

květiny,

co uvadnou

ti v dlani,

než řekneš

větu zlou,

slunce se k zemi

skloní..

A mraky oblohou

už zase jdou

a já jen chtěla

slyšet svoje přání,

a chtěla slyšet lásko

moje oslovení,

co najednou už není..

A Ježíšek mi nosí

snad jen rozbitý dárky,

a neřekl mi kdosi,

tvé přání se splní..?

Mám ho vrátit zpátky..

Nejen andělé

tedy lžou..

Tvůj slib

už není..

Ale dárky se nevrací,

stejně jako nejde

vrátit čas,

co na tom sejde,

nebýt tebe,

nebylo ani nás..

I pohlazení někdy bolí,

dotek ve tmě,

nejsme svoji,

jemnou dlaní,

tolik bolí,

buď u mě,

co se změní,

časem..

Polibek co ubližuje,

nevím co říct,

dej mi ruce svoje,

tak jako dřív..

Slovo, co potěší,

slovo, co ublíží,

nechci to slyšet..

a zase tu čekám..

Za mnou

Pomalu se snáší k zemi

jako okvětní lístky jabloní

lži,

co nemají důvod

být tady..

A potichu se snáší k zemi

jako chmýří pampelišek

slzy,

co nemají důvod

téct po tvé tváři…

A pomalu klesají

pomalu namáčí

listy v mém snáři..

Pomalu usínám

potichu mizím,

být mezi lháři

neumím,

bolest tu sklízím..

Skrz řasy

přivřených víček

sleduji jak se k zemi snáší

chmýří bílých pampelišek

okvětní plátky kopretin,

na trávu padá rosa,

na zem stín…

Na mě padá pravda,

lež,

na mě padá všechno,

prosím běž..

Za mnou…

Můj malý anděl

Můj malý anděl,

tenkrát v bouři,

polámal si křídla

zřejmě…

Promáčel se až na kůži,

pak někde v koutku usychal

a úplně zapomněl,

seděl, pak jen zavzdychal,

co vlastně dělat měl..

Pak dlouho snil,

že létá

a nevnímal,

seděl, plakal,

pak zase spal..

Přešla bouřka,

přešel déšť,

křídla už suchá měl,

ale létat snad on zapomněl..

Za tu chvíli pozbyl sil,

neví, kam letět,

kde má být a kde předtím byl..

A já tu cestu nevím..

Poznámky jsem si nepsala…

Neumím jít naproti

v další bouřce a zas sama..

Soška z hlíny

Jsem jako soška
uplácaná z mokré hlíny,
na rukách
obtisky kapradí,
nejsladčí trs
mezi hroznovými víny,
slunce,
co nikdy nezradí...

Umírám touhou,
když mizí stíny,
zalitá
měsíčním svitem stříbrným,
toužím sama
mezi svými,
jen hvězdy to ví
a já to vím..

Jsem jako koryto
prudké řeky,
jež zná svůj směr
a cíl,
jsem chrám
uzamčený navěky,
déšť,
jemuž ubývá čas i sil..

Jsem jako pyramida
zasazená v dunách,
ztracená
navždy v poušti,
s myšlenkami
v mořských vlnách,
když paprsky sluneční
se k zemi spouští...

Jsem...

Závidím...

Závidím dešti..

sílu má

a přitom

po kapkách mizí..

Závidím duhám

barvy,

co nutí tě hledět

s úsměvem do nebe..

Závidím vločkám,

krajkoví z oblaků,

zahřeje duši,

přitom však zebe..

Závidím slunci,

kdy chce tě pohladí

paprskem zlatavým,

to nebolí, nevadí…

Závidím i kapkám rosy,

v trávě a na nohách,

které jsou bosy

na chvilku zazáří..

Neptá se, dotkne se,

zahřeje, ochladí..

Nemusí, neřeší,

miluje a pak zase jde…

Se šrámem na duši..

Se šrámem na duši,

s bolestí v srdci,

špatně se jde,

špatně se vrací,

odraz můj v zrcadle

prostě se ztrácí..

Chtěla bych jít,

beze slz

chtěla bych říct

beze slov,

nechte mě žít

tak jak chci já,

nechtě mě být

tou holkou,

co jsem si přála,

něčí princeznou,

v šatech a v závoji

na tu jsem si hrála..

co se nebojí,

a co se smála..

Jen takovej pocit...

Někdy mám prostě

takovej pocit,

jen takovej

zlej pocit,

že to,

co se tu děje

už tu jednou bylo..

On už se nikdy nezasměje..

Jen takovej pocit,

jako je daja vu,

jen takovej pocit,

a ten kluk

snad tiše spí…

Jen takovej pocit,

zas deja vu,

to už tu bylo,

a zvony zní…

A já mám zas takovej pocit,

že nic se nevrátí,

jen malé daju vu,

usnul a noc se krátí,

prosím, ať jen spí..

Jen noc bílá
a den tmavý,
jen ticho
a vítr šeptavý,
jen oni
můj sen znají,
jen oni
se mne ptají..

Stejně jako tráva
a rákosí,
jež ví,
co ve mně zápasí..
Sny,
touha ztracená,
myšlenky,
city bez jména..
toť vše moje doména..
Slova
a útěcha bezcenná,
kříž
a voda svěcená,
láska
a tiché zklamání,
čas i tma
strach mi nahání...

V tanci deště
tu pak všechno krásné mizí,
a ty jsi pro mne nikdo,
jsi cizí...

Já spoutám vítr,
spoutám bouře,
zbavím ohně chrámové
dusivého kouře,
mávnutím proutku
přivolám den,
slunečním paprskem
zaženu sen...

Pak noc bílá a den tmavý,
ticho a vítr šeptavý,
všichni, kdo mne znají,
ti všichni se zeptají...

Proč v duhových
očích mých
není už pláč
ale smích...?

Všechno vždycky začíná..

Všechno vždycky začíná,

nebo spíš končí

nevinnou lží…

Déšť na tváři

nevnímám

a koně v ohradách

při bouřích jančí..

Tak jako já..

To se snad smí

a anděl můj,

mám o něj strach,

snad někde jen spí..

Mé slzy nezmiňuj,

vždyť říkám,

zas prší..

Ne, nejdu nikam,

za ruku ho držím

a prosím,

vzbuď se..

Cestičky slz na tváře,

jako znamení

snad už zas nosím..

Anděl můj malý ospalý,

otevřel desky snáře,

že prý lež nebolí..

aspoň ta nevinná,

možná ne lháře,

vždyť tím to vždycky

začíná

nebo spíš končí…

...