Slunce, vítr a já,

měsíc, hvězdy a stín..

Noc ta mne dávno už zná,

a den.. nevím,

co s tím?

Touha, láska a já,

květy, tráva a rosa…

Den je těžký

a noc je zlá?

Jsem nahá a bosa..

Smích, pláč a já,

barvy, city a láska..

Neumím být

snad už ani svá,

led pode mnou

tu tiše praská…

Objetí, něha a já,

srdce, bolest a splín…

Sen, co se mi každý den zdá,

sen, co žije sám

životem svým.

Tak jako já…

Buď sama sebou


Pohlaď si křídla motýlí,
tancuj tu nahá v dešti,
dotkni se slunce na chvíli,
zkus z koule křišťálové věštit...
Vytesej do skal naději
a víru svou,
zastav čas,
zastav hodiny,
zavři okna před černou tmou,
hoď kamenem po tom,
kdo bez viny..
Tanči a splývej
s kapkami deště,
zastav oblaka na nebi pouhým
"Stůj!"
Nastav tvář větru a zašeptej
"Ještě.."
Zakřič do tmy
"Jsi jenom můj!"
Pak obejmi se s duhou,
zastav na pouti nebem slunce,
staň se královnou,
zůstaň i sluhou,
ponoř se do víru tance..
Jdi kam chceš,
klidně i tam,
kam cesty nevedou,
prostě běž
a buď sama sebou...

Anděl

Jsi jako socha u kostela,
jsi krásná a jsi bosa...
Mramorová socha archanděla,
brouzdáš se travou,
když padá rosa...
Jsi jako motýl,
jako unavená včela,
jsi jako vonný květ,
který vábí
a ladné křivky tvého těla
skrývá hedvábí
a zároveň svádí.
Varhany zní tiše od kostela,
vlna se tříští
a bílá pěna
skrápí tvou tvář...
Máš to,
co jsi vždycky chtěla,
chybí ti už jen svatozář..
Jsi krásná a jsi směla,
anděl, který u kostela
do noční tmy se bělá..

Lásko, já nemlčím,

nic netajím,

nic neskrývám..

nic už přece nehledám..

Jsme spolu,

ale každý z nás i sám..

Jen nechci mluvit..

Nic ale vždycky neznamená,

že nic se neděje..

Jen někdy prostě nevím,

a mám strach…

o svoje touhy, svoje naděje..

O modré nebe,

o kousek barevného štěstí,

o nás i o Tebe

a slunce na tvé tváři..

O duhu nad lesem,

a kapky teplého deště..

O měsíc, co tiše září,

o stromy, co šeptají..

Lásko, chci ještě

jen slyšet po tobě,

že o tohle všechno

už nejde přijít..

Lásko, já nemlčím,

nic neřeším,

ale i beze slov,

Ty stejně víš, co chci říct..

Navždy…

Nevím proč

a nevím ani kdy,

nevím jak

a co vlastně se stalo..

A pak najednou,

osud můj

obrátil se zády…

A štěstí?

Do očí se mi smálo..

Já ztratila víru,

a ta slova,

co chtěla jsem slýchat,

co chtěla jsem říkat

najednou nemají význam..

Co říkám já

myslím vážně,

co slýchávám

už musím přebírat…

Co vědět chci,

a co vědět mám,

Nikdo nechce být přeci sám..

A štěstí..?

Omlouvám se,

to nebyl smích..

Konec byl moje záchrana,

teď vidím,

co vědět jsem nechtěla,

a být sama?

V každém cíli

totiž ta cesta pokračuje

a strach z každé křižovatky

už nemám v hlavě,

nemám v srdci,

chci jít,

chci snít,

s tebou

sama

spolu

ve dvou..

Prostě jít..

Uvidíme.. a snad navždy..