I andělé lžou..

Jsou andělé

co lžou,

květiny,

co uvadnou

ti v dlani,

než řekneš

větu zlou,

slunce se k zemi

skloní..

A mraky oblohou

už zase jdou

a já jen chtěla

slyšet svoje přání,

a chtěla slyšet lásko

moje oslovení,

co najednou už není..

A Ježíšek mi nosí

snad jen rozbitý dárky,

a neřekl mi kdosi,

tvé přání se splní..?

Mám ho vrátit zpátky..

Nejen andělé

tedy lžou..

Tvůj slib

už není..

Ale dárky se nevrací,

stejně jako nejde

vrátit čas,

co na tom sejde,

nebýt tebe,

nebylo ani nás..

I pohlazení někdy bolí,

dotek ve tmě,

nejsme svoji,

jemnou dlaní,

tolik bolí,

buď u mě,

co se změní,

časem..

Polibek co ubližuje,

nevím co říct,

dej mi ruce svoje,

tak jako dřív..

Slovo, co potěší,

slovo, co ublíží,

nechci to slyšet..

a zase tu čekám..

Za mnou

Pomalu se snáší k zemi

jako okvětní lístky jabloní

lži,

co nemají důvod

být tady..

A potichu se snáší k zemi

jako chmýří pampelišek

slzy,

co nemají důvod

téct po tvé tváři…

A pomalu klesají

pomalu namáčí

listy v mém snáři..

Pomalu usínám

potichu mizím,

být mezi lháři

neumím,

bolest tu sklízím..

Skrz řasy

přivřených víček

sleduji jak se k zemi snáší

chmýří bílých pampelišek

okvětní plátky kopretin,

na trávu padá rosa,

na zem stín…

Na mě padá pravda,

lež,

na mě padá všechno,

prosím běž..

Za mnou…

Můj malý anděl

Můj malý anděl,

tenkrát v bouři,

polámal si křídla

zřejmě…

Promáčel se až na kůži,

pak někde v koutku usychal

a úplně zapomněl,

seděl, pak jen zavzdychal,

co vlastně dělat měl..

Pak dlouho snil,

že létá

a nevnímal,

seděl, plakal,

pak zase spal..

Přešla bouřka,

přešel déšť,

křídla už suchá měl,

ale létat snad on zapomněl..

Za tu chvíli pozbyl sil,

neví, kam letět,

kde má být a kde předtím byl..

A já tu cestu nevím..

Poznámky jsem si nepsala…

Neumím jít naproti

v další bouřce a zas sama..

Soška z hlíny

Jsem jako soška
uplácaná z mokré hlíny,
na rukách
obtisky kapradí,
nejsladčí trs
mezi hroznovými víny,
slunce,
co nikdy nezradí...

Umírám touhou,
když mizí stíny,
zalitá
měsíčním svitem stříbrným,
toužím sama
mezi svými,
jen hvězdy to ví
a já to vím..

Jsem jako koryto
prudké řeky,
jež zná svůj směr
a cíl,
jsem chrám
uzamčený navěky,
déšť,
jemuž ubývá čas i sil..

Jsem jako pyramida
zasazená v dunách,
ztracená
navždy v poušti,
s myšlenkami
v mořských vlnách,
když paprsky sluneční
se k zemi spouští...

Jsem...

Závidím...

Závidím dešti..

sílu má

a přitom

po kapkách mizí..

Závidím duhám

barvy,

co nutí tě hledět

s úsměvem do nebe..

Závidím vločkám,

krajkoví z oblaků,

zahřeje duši,

přitom však zebe..

Závidím slunci,

kdy chce tě pohladí

paprskem zlatavým,

to nebolí, nevadí…

Závidím i kapkám rosy,

v trávě a na nohách,

které jsou bosy

na chvilku zazáří..

Neptá se, dotkne se,

zahřeje, ochladí..

Nemusí, neřeší,

miluje a pak zase jde…

Se šrámem na duši..

Se šrámem na duši,

s bolestí v srdci,

špatně se jde,

špatně se vrací,

odraz můj v zrcadle

prostě se ztrácí..

Chtěla bych jít,

beze slz

chtěla bych říct

beze slov,

nechte mě žít

tak jak chci já,

nechtě mě být

tou holkou,

co jsem si přála,

něčí princeznou,

v šatech a v závoji

na tu jsem si hrála..

co se nebojí,

a co se smála..

Jen takovej pocit...

Někdy mám prostě

takovej pocit,

jen takovej

zlej pocit,

že to,

co se tu děje

už tu jednou bylo..

On už se nikdy nezasměje..

Jen takovej pocit,

jako je daja vu,

jen takovej pocit,

a ten kluk

snad tiše spí…

Jen takovej pocit,

zas deja vu,

to už tu bylo,

a zvony zní…

A já mám zas takovej pocit,

že nic se nevrátí,

jen malé daju vu,

usnul a noc se krátí,

prosím, ať jen spí..

Jen noc bílá
a den tmavý,
jen ticho
a vítr šeptavý,
jen oni
můj sen znají,
jen oni
se mne ptají..

Stejně jako tráva
a rákosí,
jež ví,
co ve mně zápasí..
Sny,
touha ztracená,
myšlenky,
city bez jména..
toť vše moje doména..
Slova
a útěcha bezcenná,
kříž
a voda svěcená,
láska
a tiché zklamání,
čas i tma
strach mi nahání...

V tanci deště
tu pak všechno krásné mizí,
a ty jsi pro mne nikdo,
jsi cizí...

Já spoutám vítr,
spoutám bouře,
zbavím ohně chrámové
dusivého kouře,
mávnutím proutku
přivolám den,
slunečním paprskem
zaženu sen...

Pak noc bílá a den tmavý,
ticho a vítr šeptavý,
všichni, kdo mne znají,
ti všichni se zeptají...

Proč v duhových
očích mých
není už pláč
ale smích...?

Všechno vždycky začíná..

Všechno vždycky začíná,

nebo spíš končí

nevinnou lží…

Déšť na tváři

nevnímám

a koně v ohradách

při bouřích jančí..

Tak jako já..

To se snad smí

a anděl můj,

mám o něj strach,

snad někde jen spí..

Mé slzy nezmiňuj,

vždyť říkám,

zas prší..

Ne, nejdu nikam,

za ruku ho držím

a prosím,

vzbuď se..

Cestičky slz na tváře,

jako znamení

snad už zas nosím..

Anděl můj malý ospalý,

otevřel desky snáře,

že prý lež nebolí..

aspoň ta nevinná,

možná ne lháře,

vždyť tím to vždycky

začíná

nebo spíš končí…

...

Život..

A pak proteče ti mezi prsty

jako kapky vody

zrnka písku

den po dni

hodiny plynou

nejsem dávno tou holkou

klidnou…

Co takhle vrátit čas

spojit dlaně

posbírat zpět kamínky

po kraji pláže

vymazat vzpomínky

a nechat si znovu zdát…

O okvětních lístcích z kopretin

o růžích v posteli..

Slzy pak zmizí

vždyť miluji slunce

tma je mi cizí..

Jedině s hvězdami

chci si pak hrát

s paprsky měsíce

vlasy své proplétat

a cítit tlukot srdcí dvou…

Všechno zas ztichlo

toulám se noční tmou

nejsem už dávno tou holkou

co chtěla malovat

nejsem a nemůžu

co takhle nechat si aspoň zdát..

Nejsem, čím jsem chtěla být

nejsem svá

jak jen to zachytit..

Tak beru kus papíru,

temperou na plátně

obličej v závoji

a v bloku jen jména dvě…

Navždy a navěky..

Miluji tvůj dech,

tvou vůni a tvé doteky,

sama a schoulená

v tvém náručí

navždy a navěky…

Miluji tvoje rty,

tvoje ústa a polibky,

jsem s tebou ve snu

dole u řeky,

kde slunce duze poručí,

aby nad námi se sklonila,

skryla nás svými barvami,

aby nám úkrytem byla

a slunce navždy nad námi..

Miluji, prostě tak..

Miluji, nevím jak

se to stalo…

Neměla jsem nic,

mám málo..

a chci víc

Víc lásky,

víc snů,

víc nocí,

víc dnů…

Cítit tvou vůni,

tvé doteky,

Navždy a navěky..

Bílé chmýří


Jsi jako bílé chmýří

z odkvetlých pampelišek,

sedí, létá, k srdci míří..

Lapit se dá,

snad jen pavučinou..

Zachytí se,

chce letět dál,

nebo prostě splynout..

S kým?

No s tou pavučinou..

Zůstane v síti pavoučí

z jemných nitek..

A kdo tu větru poroučí?

Zafoukej, ať může

letět dál,

než po pampeliškách

přijdou růže..

Vidíš ten rozdíl?

Možná ses tomu kdysi smál.

Nebo chce zůstat sedět..

Nefoukej,

zůstane tam,

i když se třeba bál..

Tím cesta nekončí...

V noci někdy bolí

slyšet ticho

cítit tmu

chlad a stesk

něčí blízkost

něčí dech..

Chci spát

chci snít

nevnímat

nic neřešit

nic nedělat..

Dotknout se dlaní

dotknout se snění

změnit den

změnit noc

cítit sen

málo, moc..

Na vlastní kůži

horkost

svěžest růží

kapky rosy

slzy na řasách

kdo jsi

radost

strach…

Nevidím

neslyším

nechci znát

dnem, tmou

zátiším

Plakat chci

i se smát..

Slunce, vítr a já,

měsíc, hvězdy a stín..

Noc ta mne dávno už zná,

a den.. nevím,

co s tím?

Touha, láska a já,

květy, tráva a rosa…

Den je těžký

a noc je zlá?

Jsem nahá a bosa..

Smích, pláč a já,

barvy, city a láska..

Neumím být

snad už ani svá,

led pode mnou

tu tiše praská…

Objetí, něha a já,

srdce, bolest a splín…

Sen, co se mi každý den zdá,

sen, co žije sám

životem svým.

Tak jako já…

Buď sama sebou


Pohlaď si křídla motýlí,
tancuj tu nahá v dešti,
dotkni se slunce na chvíli,
zkus z koule křišťálové věštit...
Vytesej do skal naději
a víru svou,
zastav čas,
zastav hodiny,
zavři okna před černou tmou,
hoď kamenem po tom,
kdo bez viny..
Tanči a splývej
s kapkami deště,
zastav oblaka na nebi pouhým
"Stůj!"
Nastav tvář větru a zašeptej
"Ještě.."
Zakřič do tmy
"Jsi jenom můj!"
Pak obejmi se s duhou,
zastav na pouti nebem slunce,
staň se královnou,
zůstaň i sluhou,
ponoř se do víru tance..
Jdi kam chceš,
klidně i tam,
kam cesty nevedou,
prostě běž
a buď sama sebou...

Anděl

Jsi jako socha u kostela,
jsi krásná a jsi bosa...
Mramorová socha archanděla,
brouzdáš se travou,
když padá rosa...
Jsi jako motýl,
jako unavená včela,
jsi jako vonný květ,
který vábí
a ladné křivky tvého těla
skrývá hedvábí
a zároveň svádí.
Varhany zní tiše od kostela,
vlna se tříští
a bílá pěna
skrápí tvou tvář...
Máš to,
co jsi vždycky chtěla,
chybí ti už jen svatozář..
Jsi krásná a jsi směla,
anděl, který u kostela
do noční tmy se bělá..

Lásko, já nemlčím,

nic netajím,

nic neskrývám..

nic už přece nehledám..

Jsme spolu,

ale každý z nás i sám..

Jen nechci mluvit..

Nic ale vždycky neznamená,

že nic se neděje..

Jen někdy prostě nevím,

a mám strach…

o svoje touhy, svoje naděje..

O modré nebe,

o kousek barevného štěstí,

o nás i o Tebe

a slunce na tvé tváři..

O duhu nad lesem,

a kapky teplého deště..

O měsíc, co tiše září,

o stromy, co šeptají..

Lásko, chci ještě

jen slyšet po tobě,

že o tohle všechno

už nejde přijít..

Lásko, já nemlčím,

nic neřeším,

ale i beze slov,

Ty stejně víš, co chci říct..

Navždy…

Nevím proč

a nevím ani kdy,

nevím jak

a co vlastně se stalo..

A pak najednou,

osud můj

obrátil se zády…

A štěstí?

Do očí se mi smálo..

Já ztratila víru,

a ta slova,

co chtěla jsem slýchat,

co chtěla jsem říkat

najednou nemají význam..

Co říkám já

myslím vážně,

co slýchávám

už musím přebírat…

Co vědět chci,

a co vědět mám,

Nikdo nechce být přeci sám..

A štěstí..?

Omlouvám se,

to nebyl smích..

Konec byl moje záchrana,

teď vidím,

co vědět jsem nechtěla,

a být sama?

V každém cíli

totiž ta cesta pokračuje

a strach z každé křižovatky

už nemám v hlavě,

nemám v srdci,

chci jít,

chci snít,

s tebou

sama

spolu

ve dvou..

Prostě jít..

Uvidíme.. a snad navždy..