Jen jedno slovo...

Průsvitná duše moje,
je plná ticha,
je plná nepokoje...
Vítr ji zavál
sněhem studeným,
já jako socha z ledu jsem,
stačí jen slůvko,
které však nepovím,
do nohou zebe mne zem...
Stačí jen slovo
a popraská chladný led,
jen jedno slovo,
sladké jak med..
Já ho však nepovím,
chci zůstat stínem,
chci zůstat dechem ledovým..
Mé první jméno
má být žena,
já jsem však vítr
a ten...
ten duši nemá...

Chtěl jsi...

Chtěl jsi mi z vlasů mých
copánky plést,
v záplavě zlata
cestou k vodopádům,
na rukách rákosím
přitisklou k tělu,
domů mě nést,
psát vzkazy milostné
prstem mým zádům,
po hedvábné kůži
drsnou dlaní,
prstem po mé
snědé kůži,
když čekals
na mé pousmání,
jako motýl
na kapku rosy
v bílé růži...
Chtěl jsi mi vysypat po těle
cestičku z písku,
hluboké řečiště
dravého proudu,
být hvězdám noci temné
stále nablízku,
rozdrolit mezi prsty
země hroudu..
Chtěl jsi mi uzly vázat
na pramenech vlasů,
ve stříbrném větru,
cestou k poušti,
ubírat vteřiny
na vahách času,
noc,
ta nikdy neodpouští...

Od tebe pro mě?...
Já děkuji...

Děkuji slunci za svítání,
děkuji tobě, že tady jsi.
Děkuji ti za splněná přání,
děkuji tobě za krásné dny.

Děkuji luně za červánky,
které kreslí v oblacích.
Děkuji za tajemné dálky,
ze kterých sny se navrací.

Děkuji větru za vánek,
který tebe ke mně přinesl.
Děkuji tobě za spánek,
který můj život povznesl.


Děkuji za básničku a nejen za ní, děkuji za všechno, co pro mě děláš a není toho málo...

Chci zase věřit…

Chci zase věřit,

tak proč to nejde?

Proč je tak těžké

hodit všechno za hlavu..

Chci se zase smát

jen prostě se smát..

Aniž by osten bolesti

projel mnou jak nůž..

Tak trochu hrdosti..

Jak zapomenout na vše

jak zapomenout už..

Chci věřit slovům,

chci věřit tobě,

chci věřit slibům

chci věřit sobě…

Chci věřit,

že všechno může jinak být,

chci věřit,

že stačí si to přát

že stačí prostě chtít…

Chci věřit slunci,

že každý den vyjde,

chci věřit noci,

že zase přijde,

chci věřit větru,

že umí odnést bolest světa,

chci věřit dešti,

že tahle věta

pod jeho kapkami prostě zmizí,

a že konečně ta pravá víra,

nebude mi cizí…

Jsi?

Tak jsi?

Jsi tu?

Jsi sen?

Je noc?

Je den?

Tak jsi?

Nebo se mi jen zdáš?

Jsi můj?

Znám tě a ty mne znáš?

Jsi moje láska?

Jsi můj sen?

Jsi tady?

A budeš každý den?

Můžeš to slíbit?

Chci tě mít napořád.

Jsi tu? Neodcházej.

Pojď mi hřát.

Je tu slyšet..

Už je tu zase slyšet

ten tichý smích…

Tak kde je slunce?

Pořád ještě padá sníh?

A pořád tak zebe,

když vločky se tiše sypou..

Mne nebo tebe?

Probuď tu sílu zlatého paprsku,

podívej do modrého nebe..

Jsou dny, kdy věřím na lásku..

Tak kde je ta rozkvetlá louka?

jen pár sněženek tu samotných

ze sněhu kouká

do slunce, co neví,

jestli už je čas…

A zbytek květin ještě spí..

Tak je probuď,

tak jako nás,

to snad se ještě smí…

Oči

Ulpěla vločka na řasách tvých,
krajková vločka z nebe.
Na řasách, které skrývají
tvé oči a v nich pláč a smích.
Ty poznáváš mne, já Tebe.
Ulpěla vločka na řasách tvých,
na řasách, které skrývají
tvé oči...
Dvě jezera s duhou,
v nich pláč a smích.
Dvě třpytivé hvězdy
skryté v rákosí.
Oči tvé pláčou,
smutek však nenosí.
Mění barvu svou
noc co noc,
když bloudí noční tmou
a stávají se částí noci pouhou,
zmítané vášní a touhou.
Ulpěla vločka na řasách tvých,
na řasách, které skrývají
tvé oči...
Dvě studně,
kde smáčím svoje rty,
dvě studně naplněné touhou,
v tvých očích splývám, já jsem ty..
jsem už jen myšlenkou pouhou..
Tvé oči,
dva smaragdy odrážející slunce zář,
tak jasnou,
že musím odvracet svou tvář
a hledat stín..
Tak smím se tě dotknout?
Tak smím?

Schoulit se a spát...

Chci se umět schoulit a spát,

jako kopretina zavře svůj květ,

chci ticho, nechci brečet,

teď nechci se ani smát,

ať zastaví se svět..

Přestane se točit

a světla zhasnou do noci,

nechci být sama, nechci být vzhůru,

nechci snad ani pomoci.

Pomalu zavřít ten květ,

lístek po lístku a spát

a zbytečný motýlí let

ke kapce nektaru tu končí,

už nechci si na nic hrát,

chci umět zavřít oči a prostě spát..

A pak teprve po tom všem,

vzbudit se do ticha

a pak nocí, tmou, světlem, dnem

stát se tím,

čím chci jen já.

Chci být poslední...

Nejsem první,

kdo drží tě za ruku

a líbat smí…

nejsem první,

chci být však poslední

Někdy se sny

jak domek z karet bortí,

možná, abych je pak mohla posbírat

a stavět líp a výš..

Výš a potýkat se se závratí,

se strachem,

že by zase mohlo všechno spadnout…

To už se nikdy nevrátí..

Na chvíli dát si hlavu do dlaní,

jen chvilinku zavřít oči a snít..

Čekám tu, čekám,

ať už se rozední

Nejsem první,

chci být však tvoje poslední…

Já a ty

Jsi tráva,
já mokrá rosa na ní,
jsi noc,
já sladké snění,
jsem letní večer,
ty jsi bouře,
jsem suchá step,
ty oheň plný kouře...
Jsi slunce,
já duha, co ke hrám svádí,
jsem dítě,
ty mé věčné mládí..
Jsem slovo,
ty prostá věta,
já jsem ty,
jsme částí světa...
Jsem skrýš tvá,
tvořená z drobných dlaní,
jsi sníh,
já jarní tání...
Jsem vráskou na tvé tváři,
ty stránkou v ohmataném snáři...
Jsi muž,
já jsem žena,
jsi dům,
já domu tvého hlavní stěna..
Jsi koberec z květů,
já na něm rosa,
jsi jezerní proud,
já noha v něm bosá...
Jsem rudá růže,
ty mlsná včela,
já jsem dnes
a ty jsi včera...

Usíná...

Vzpomínka na lásku
pomalu usíná,
jen převržená sklenka,
prázdná.. bez vína...
.. dává ti tušit,
krásu dnů minulých,
ani sis nevšiml,
že v noci začal padat s níh...
... a stopy mých kroků
zanesl vločkami,
ve snech, co přichází
a hlavně na zemi...

Navždy...

Svítá...

Svítá
a slunce splétá
cestu k nebi z paprsků svých zlatých...
Líbám
a tiše prosím
těla, srdce i duše svatých...
Vstává,
slunce vstává
a přitom padá k zemi rosa...
Pláču
a tančím
v provazech deště nahá a bosa...
Prší
a dešťové kapky se v zlatavých proudech
se zemí snoubí...
Zraju
jako hrozny vín
v révovém loubí...
Rostu
a bílé kopretiny
vadnou mi v dlaních...
Prosím
a měňavá duha k jezeru se
tiše sklání...

S náručí
plnou kopretin,
cestou z louky
pod lesem,
kde žije slunce,
chybí stín,
já tančím bosa
a sama jsem...

S květinami
povadlými v dlani,
po cestě,
kde se stromy klaní
koberci z květin
a motýlímu tanci..
Kde jsem já?
Už nemám šanci...

S náručí
plnou kopretin,
s hlavičkami květů
bílých jako sníh,
klopýtám bosa,
hledám stín
a skrývám tvář
do dlaní svých...

Jsi celý hedvábný,
jsi jako slunečnice,
padá déšť, pár kapek,
možná však statisíce..
skrápí tvé vlasy,
tvou drsnou tvář...
Jsi zrnko písku,
jsi celá má pláž...

Jen tak...

Jsem jen tvá
a ty jsi můj...
"Tak pojď si hrát.."
"Ne, počkej, stůj!"
Nevím, co vlastně znamená,
ta krátká věta:
"Jsi jen má...
... do konce světa.."
Tak podej mi ruku tvou,
vezmi mne do dlaní...
"Pojď, všichni jdou..."
"No tak stůj, co polibek před spaním?"