Bojíš se podívat,
do tváře s úsměvem,
tak koukni se do nebe
skrz řasy zmáčené
slzami a deštěm..
Uvidíš jen sebe,
hvězdy, co padají..
v noci, kdy sny se ti
ztrácejí, nezdají..
Bojíš se procitnout
a přitom ten pocit,
neztratíš, není snem,
nespíš a nevnímáš
nocí dnem..
Nic se tu nemění,
láska už nemizí
umí se schovávat
jen není vidět tam, 
kde chceš ji mít.
Stačí se podívat,
podívat do nebe
chceš? tak stačí snít
a kapka deště, 
co nebolí, nezebe
není vločkou přece
zatím tu nemrzne 
a ani nebude
padne ti na tvář,
přistane na tebe
jak voda v řece
zmizí  pak s proudem,
a z hvězdy zbyde jen zář..
Teplá a příjemná
nemusíš dívat se
skrz řasy smáčené
uvidíš, ucítíš
nemusíš mluvit
a stejně víš,
co chtěla jsem říct...

...

Zázraky se dějí každý den, jen si to musíme připustit...

...

Stačí si jen přát,
stačí jen vyslovit své přání
je to tak jednoduché
a najednou věci, co nebyly,
jsou snadno k mání...


Stačí si jen správně přát
a všechno se splní,
neprší.. a přesto
mám kapky v dlani..


Stačilo si jen přát...
Tak kdo ti brání?
Stačí to jen vyslovit
a chtít.. 
stačí mít přání..


...

Zapomněla jsem, co znamená mít rád, co znamená milovat..myslím, tak opravdu z lásky.. zcela bezpodmínečně.. všechno to nejsou jen slova, i když... na začátku všeho stojí slovo.. kterým se dá ublížit, kterým se dá pohladit.. a i tím hloupým slovem jsem se cítila být zraněná.. slovem, které jsem nepoužila já.. takže všechno znovu a jinak..
Jediný člověk, kterého miluji úplně nejvíc a bez jakýchkoliv podmínek, je Nikolka.. tahle láska nejde zničit nikdy, ničím a nijak.. a s tím se dá žít...

...

Neumím povědět,
neumím zakřičet,
pravdu, 
co tebe, mne 
opravdu bolí..
Neumím pošeptat,
neumím zavolat,
slova,
co samotná,
otevřou cestu cest,
jako to v knize mé,
opravdu napsáno stojí...
Bojím se promluvit,
bojím se otevřít,
listuji po stránkách,
a pak najednou..
jedna tu chybí..

...

Slova, co šeptají,
kluci, co nevědí,
že láska je němá..
Slova, co po větru,
vzlétají k oblakům,
pletou se do ticha,
pravdě i tajným snům,
slova, co neumíš
zakřičet do ucha,
možná, že smí se to,
nahlas to vyslovit,
nahlas to vykřičet,
možná se nemá...
Pak možná není cit,
to co se volá... 

...

Slíbil jsi..
Prosil jsi..
Mě, sebe, anděly..
Nebyl jsi sám..
Já vím,
já znám
touhu tvou, lásku tvou..
Jsi samý flám,
jen abys nemusel

pravdu říct..
Dnem i tmou
já nechápu,
asi sním
možná spím..
Naděje si dělám
a přitom
já jsem sama, ty jsi sám
a já ten důvod asi znám
a o to víc to bolí..

...

Vrátila jsem se.. ke psaní, ke slovům, k básním.. popravdě, chybělo mi to.. sice jsem nahradila slova fotkami, ale i tak.. pořád mám co říct, někdy je to k pláči, někdy k smíchu... tak třeba se to tu začně zase pomalu plnit, až někdy nakouknete..


jen škoda, 
že nejde vrátit čas..
ale nebýt tebe,
nebylo ani nás.. 


čas se ale nikdy nevrací,
jen v srdci zůstane každý okamžik,
bolest se nikdy neztrácí
a ze smíchu se stane vzlyk.. 


...

Kapky...

Kapka,

co stéká tu

pomalu po okně

umí i švihnout po tváři,

když hnaná větrem

chce schovat se do trávy,

kde jako slza zazáří..

A slunce, co umí

vysušit kapky na květech,

když stvoly se k sobě skloní

a rosa skápne dolů,

už zase zapadá..

Jak slzy po letech

kdo tomu nerozumí,

pláče tu nebe

a prostě prší,

promáčí květy, trávu i tebe

a moje slzy

ty nikdy neusuší..

Prstem chci setřít

tu maličkou kapičku na tváří

co zanechala lesklou stopu

než zmizela zas v trávě,

nepláču, jen prší, ty lháři,

začalo právě..

Něco kape z nebe

něco z mých očí,

déšť pomalu mizí

a v duze, co tančí mezi kapkami

poznávám sebe

a svět se stejně točí

i když je mi teď cizí…

Jsou dny,

kdy svítí slunce,

i když proudy vody

z nebe padají..

Jsou dny,

kdy barevná duha

zdá se šedivá

a sny se nezdají..

Jsou dny,

kdy kapky mrznou

a mění se ve vločky,

když vzduchem padají..

Jsou dny,

kdy sama jsem

a ty jsi taky sám

dva z lásky stále se hledají..

 ...

Zůstaň tu,

když prší

a potoky kapek

po skle tu stékají..

Zůstaň,

i když slunce vysuší

plochy střech

a slzy se schovají…

Ani strom

co drží ho kořeny v zemi,

nemá tolik sil,

aby z lásky nepadl

a květy potřebují vodu,

ne slzy

a vůbec ne celý Nil…

Co vím...

Udělat krok

Dopředu

Zpátky

Vrátit rok

Neklidu

Lásky

Bolí

Rozhodnout

Změnit

Sama nemůžu

Nechci

Uklouznu

Po skalách

Po výškách

Nekoukat dolů

Neumím

Sama, spolu

S tebou

Co vím…

I andělé lžou..

Jsou andělé

co lžou,

květiny,

co uvadnou

ti v dlani,

než řekneš

větu zlou,

slunce se k zemi

skloní..

A mraky oblohou

už zase jdou

a já jen chtěla

slyšet svoje přání,

a chtěla slyšet lásko

moje oslovení,

co najednou už není..

A Ježíšek mi nosí

snad jen rozbitý dárky,

a neřekl mi kdosi,

tvé přání se splní..?

Mám ho vrátit zpátky..

Nejen andělé

tedy lžou..

Tvůj slib

už není..

Ale dárky se nevrací,

stejně jako nejde

vrátit čas,

co na tom sejde,

nebýt tebe,

nebylo ani nás..

I pohlazení někdy bolí,

dotek ve tmě,

nejsme svoji,

jemnou dlaní,

tolik bolí,

buď u mě,

co se změní,

časem..

Polibek co ubližuje,

nevím co říct,

dej mi ruce svoje,

tak jako dřív..

Slovo, co potěší,

slovo, co ublíží,

nechci to slyšet..

a zase tu čekám..

Za mnou

Pomalu se snáší k zemi

jako okvětní lístky jabloní

lži,

co nemají důvod

být tady..

A potichu se snáší k zemi

jako chmýří pampelišek

slzy,

co nemají důvod

téct po tvé tváři…

A pomalu klesají

pomalu namáčí

listy v mém snáři..

Pomalu usínám

potichu mizím,

být mezi lháři

neumím,

bolest tu sklízím..

Skrz řasy

přivřených víček

sleduji jak se k zemi snáší

chmýří bílých pampelišek

okvětní plátky kopretin,

na trávu padá rosa,

na zem stín…

Na mě padá pravda,

lež,

na mě padá všechno,

prosím běž..

Za mnou…